Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Strašidelný dům

7. 5. 2007

Strašidelný dům

Když jsem podepisoval kupní smlouvu, nevěděl jsem pochopitelně o ničem z toho, co přijde. Ostatně byl jsem rád, že se něco vůbec našlo. Však to asi znáte, jaké to je, shánět vlastní byt, ne-li dokonce dům. A to vše ještě v hlavním městě. Ohavnost. Ale podle téhle smlouvy se jednalo o koupi století. Stojící, velký, prostorný dům, spousta staršího nábytku a jen pár spadlých tašek a rozbitých oken. Rozsáhlejší zarostlá zahrada, sousedi za vysokým betonovým plotem, klid jako na hřbitově. Plyn, elektřina a voda, stačí jen přinést si pár novějších přístrojů. A tohle všechno za zlomek odhadní ceny. Ano, jsem si vědom možného zfalšování některých údajů v posudku, který vypracoval nějaký známý realitního agenta, a proto jsem si na tuhle práci najal svého známého, soudního znalce.

Nízká cena byla zdůvodněna akutní nutností získat peníze ze strany majitelů a já tomu nakonec uvěřil, i když mi to nějakou dobu trvalo. Přišlo mi sice divné, že se bývalý majitel hystericky rozesmál ihned po mém podepsání smlouvy, ale přičítal jsem to jeho radosti z rychlosti mého jednání. Chyba, kterou už nikdy znovu neudělám.

Hned druhý den jsem se rozhodl nemovitost navštívit a podívat se, jak na tom opravdu je. Ano, již jsem tam byl dříve, ale to bylo v doprovodu realitního agenta a ti nikdy nepoukáží na chyby či vady. První, čeho jsem si všiml, byla nechutně dlouhá cesta nejrůznějšími dopravními prostředky počínaje metrem přes různé linky tramvají a autobusů až po vlastní nohy, které musely od poslední stanice autobusu ujít skoro kilometr. Jedinou výhodou je klid, který v téhle čtvrti panuje.

Konečně jsem se octl před svým prvním vlastním domem. Byl jsem na to náležitě hrdý, představuje to jistou dávku nezávislosti. Žádný podnájem, jen daň z nemovitosti, kterou je třeba zaplatit jednou ročně, navíc nijak vysokou. Na první pohled to byla opravdu masitá betonová stavba, která přežila snad staletí a byla nepochybně schopna přežít všechny okolní budovy, které jsou jistě mnohem mladší. Dům byl porostlý různými odrůdami popínavých rostlin, výborně.

Vložil jsem klíč do zámku vstupních vrat, otočil a vrata otevřel. Skoro neznatelnou cestu k vchodovým dveřím lemoval hustý porost nejrůznějších rostlin. Byl tak hustý, že by se v něm schoval celý jeden pluk a ještě by zbyla hromada místa. Zatímco jsem se kochal okolím a vysokým betonovým plotem, vrata za mnou sama zapadla. Zřejmě vítr. Pokračoval jsem ke dveřím.

Cestou jsem nemohl odolat pocitu, jako by mě někdo sledoval. Několikrát jsem se musel ohlédnout, abych své paranoie dokázal, že není důvod k obavám. Konečně jsem přistoupil ke dveřím a dostal se dovnitř. Podlaha byla krásně dlážděná, schodiště s pevným dřevěným zábradlím, všechno krásně zdobené. Architekt byl očividně velmi schopný.

Následujících pár hodin jsem věnoval důkladné prohlídce všech zákoutí domu, prošel jsem každou místnost, prohlédl každý kus nábytku, navštívil jsem dokonce i sklep. Tak prostorný a velký sklep jsem ještě nikde neviděl. Zajímavé, že mi ho nikdo při dřívější prohlídce neukázal. Byl jsem se stavem domu opravdu spokojen. Bude třeba výměna jednoho okna a tím to skončí. Nábytek je ve výborném stavu, dokonce se tu nachází i knihovna plná knih, zřejmě staršího ražení.

Byl jsem tou prohlídkou tak vyčerpán, že jsem ve střešním pokoji usnul s hlavou na špalku... ehm, pardon, na stole. Měl jsem krásný sen o lásce, jako vystřižený z červené knihovny. Lehce patetický, ale hezký. Probudil jsem se a zjistil, že venku je už tma. Pokoj byl jen lehce osvětlen zbytkovým světlem z lamp na ulici. Chvilku jsem se kochal výhledem na zahradu, když jsem zahlédl něco, co se rychle pohybovalo trávou. V zápětí jsem uslyšel slabé zamručení. Že by kočka? Nebo zbloudilý pes? Ani na jedno to nevypadalo. Až budu odcházet, budu si muset dát pozor.

Rozsvítil jsem světlo v místnosti, ale praskla žárovka. Rozhodl jsem se tedy sejít dolů a pobýt nějakou dobu tam. Opustil jsem střešní místnost a rozsvítil krátké chodbě. To jsem ale neměl dělat, protože jsem tak vyplašil klubko potkanů, kteří se rozutekli všemi směry. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Byl to ale jen náznak toho, co teprve přijde.

Zaslech jsem třeskot skla. Střešní okno po mé levici se rozbilo a já spatřil čile se pohybující výhonky zlověstně vyhlížející rostliny, které pronikly dovnitř a s neuvěřitelnou přesností mě lapily za nohu. Měl jsem co dělat, aby mě rostlinka nevytáhla oknem ven a nepraštila se mnou o střechu. Ani nevím jak, ale nakonec se mi podařilo uvolit a odkutálet se ke dveřím na druhé straně chodby.

Otevřel jsem dveře, udělal rychlý krok vpřed, vrazil do brnění a odskočil. S hrůzou jsem sledoval, jak se brnění pohybuje a očividně se mnou má nějaké zlé úmysly. Chvilku jsem před ním utíkal, honili jsme se v místnosti a nakonec jsem mu zabouchnul dveře před nosem. Duchapřítomně jsem hledal klíče, zatímco on sbíral sama sebe ze země, a zamknul dříve, než mohl použít kliku.

Na cestě dolů po schodech jsem samozřejmě z toho zděšení špatně šlápnul, natáhl se na zem a ošklivě si zvrknul kotník. Kulhal jsem dál, směrem k východu. Už jsem toho měl dost a chtěl jsem se dostat ven.

Otevřel jsem dveře a za nimi stál dvoumetrový vyhazovač se zvířecí kůží, býčími rohy, čtyřma rukama a velkým ocasem. Rychle jsem dveře zase zavřel, zabednil a všude zatloukl hřebíky. Pardon, přeháním, hřebíky jsem neměl. Tedy kromě těch zaražených v botě. Tak jako tak mi ale chybělo kladivo.

Takže ven se dveřmi nedostanu. Jen klid, řekl jsem si, musí odsud vést i jiná cesta. Naneštěstí jsem moc dlouho přemýšlet nemohl, protože se objevil přerostlý pavouk a narozdíl od těch, které si pěstuji doma, mě tenhle vůbec neměl rád. A byl pěkně rychlý, potvůrka. Podařilo se mi utéci před ním do sklepa. To byl však pád z bláta do louže.

Všude byla naprostá tma a kdybych s sebou neměl baterku, asi bych do té hromady potkanů spadl. Opatrně jsem je obešel a pokračoval hlouběji dovnitř ve snaze najít druhý východ. Našel jsem dveře, kterých jsem si při prohlídce domů nevšiml. Otevřel jsem je a vešel dovnitř.

Procházel jsem kamennou chodbou, kterou očividně nikdo velmi dlouho neuklízel. Všude byly popínavé rostliny a velké pavučiny s velkými pavouky. Děsivou atmosféru ještě umocňoval bzukot masařek, opět neobvykle velkých. Dostal jsem se na konec chodby, otevřel další dveře, špatně šlápl a spadl do stoky. Když už jsem si myslel, že se mi nic horšího stát nemůže, uslyšel jsem smečku nějakých psovitých šelem, nejspíše vlků, jak se ke mně rychle blíží z druhé strany.

Utíkal jsem, co mi nohy stačily, naprosto nezávisle na zvrknutém kotníku. Plácal jsem chodidly ve vodě ale moc pomalu. Když už jsem měl vlky přímo za zády, všiml jsem si konce chodby a mříže v poslední čtvrtině stěny, kudy odtéká voda. Takže jsem v pasti, pomyslel jsem si.

Chtěl jsem zpomalit, ale narazil jsem na nějakou kovovou tyč, o kterou jsem zakopl. Už zase. Tentokrát mi to ale zachránilo život. Ty kanálové mříže už byly hodně staré a mně se podařilo je rukama, které jsem stačil napřáhnout během svého pádu před sebe, rozrazit a setrvačnost spolu s proudem vody mě odnášely neznámo kam. Baterku jsem v tom všem shonu nenávratně ztratil.

Všude byla tma a já se řítil kanálem neznámo kam. Vody přibývalo a já měl problémy najít vzduchovou kapsu, kde bych se mohl nadechnout. Když už jsem si myslel, že se utopím, prorazil jsem hlavou další mříže a skončil v malém jezírku. Naštěstí jsem vědomí neztratil a podařilo se mi dostat se na hladinu.

Plácal jsem se ve vodě na slepo ještě chvilku, dokud se z nějakého nepochopitelného důvodu nerozežhnuly louče lemující obrovskou podzemní místnost. Doplaval jsem ke břehu a teprve po tom, co jsem se dostal na břeh, jsem si uvědomil, že neumím plavat.

Zcela promočený a vyčerpaný jsem si lehl na záda a poslouchal svůj dech. Nechápal jsem, že po tom všem ještě žiju. Otřel jsem si rukama nánosy řas z obličeje a začal přemýšlet, co dál.

Slyšel jsem zvuk vzdálené bouřky i hlasy, které naříkaly a volaly mne. Jezírko plné splašků se změnilo v krvavou lázeň s plovoucími kusy masa. Praštil jsem se do hlavy? No jo, ovšem, už si vzpomínám, praštil. Na druhém konci obrovské místnosti stál onen vyhazovač s býčí hlavou a zvířecími rohy. Ehm, tedy, býčími rohy a zvířecí hlavou... totiž ne, zvířecí kůží, zjizveným lidským obličejem a býčími rohy. Oči mu žhnuly rudě a on ke mně promlouval.

Nevnímal jsem moc, co říká, snad kromě vět, které jasně určily můj osud. Hodlal mne vyexpedovat do posmrtného života. Proč tyhle kreatůry vždycky usilují o něčí život? A zrovna tady, že si nevystačí s hymzem a šváby. Zbytek informací, které se mi pokoušel sdělit, byl zcela nepodstatný. Má cesta ven vedla přes něj. Nemohl jsem ho obejít, musel jsem se mu postavit. To se ale snadněji řeklo než provedlo. On byl o půlku větší než já, měl čtyři ruce a svaly kulturisty. Já posilovnu poslední dobou zanedbával a naposledy jsem se pral na základní škole.

Rozběhl se směrem ke mně s očividným úmyslem připravit mě o život. Chvilku mě přemohly pochyby, ale já věděl, že s nimi se mu postavit nemůžu. Na chvilku jsem zavřel oči a uklidnil se. Otevřel jsem oči a vzpomněl jsem si na hodiny fyziky, zejména o všem, co se týkalo těžiště. S touhle znalostí mi stačilo skrčit se, chytit ho zhruba v jeho těžišti a hodit ho za sebe. Praštil s sebou setrvačností o zeď a já nemohl potlačit úsměv.

Využil jsem chvíle jeho překvapení a nerozhodnosti k ústupu. Něco, co vypadalo jako východ, se nacházelo na druhé straně místnosti, kam jsem se rozběhl, jak nejrychleji jsem mohl. Začal mě dohánět, ale stejně skončil jako bezhlavý rytíř. Přibouchnul jsem mu dveře před nosem. Ten nadával...

Spěchal jsem po schodech nahoru a vylezl kus od domu. Nahlas jsem se rozesmál a s vědomím, že se mi už nemůže nic stát, jsem se vydal k vstupní bráně. Nějak jsem ale zapomněl na popínavé rostlinky, kterým se zachtělo odvety. Co však ony nevěděly, bylo, kde jsem se vykoupal. To víte, stoka zrovna nevoní jako parfém Celine Dion, a těm květinkám to asi docela vadilo.

Dorazil jsem domů, oblečení hodil rovnou do pytle a důkladně se vysprchoval. Když jsem té noci padl vyčerpáním na postel a usínal, věnoval jsem tichou vzpomínku vazounovi s býčími rohy a přemýšlel, co s ním a tím domem udělám. Že bych dal vazouna do vitríny, třeba vycpaného, místo stoky zřídil tobogán a prodával vstupné? Ne, ale od téhle chvíle si dám rozhodně velký pozor při všech větších investicích a nebudu kupovat dům,... totiž zajíce, v pytli

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Horor na hasičském táboře

(Kuki, 29. 4. 2016 8:48)

Můj příběh je pravdivý. Jednou jsem byla s bráškou na hasičskym táboře. A asi tak pátej den večer jsme měli ztezku odvahy, no jako ona proběhla v klidu a bez problémů, jenže po té stezce odvahy jsme seděli celej tábor u ohniště a hráli hry a takovy dobry věci. Potom jsme šli do chatek a nějaky holky co byli od mé chatky asi 6 dalších chatek vyvolávaly duchy. Jenže nevím jak, jeden kluk mi říkal že motaly toaleťák na lžičku

Re: Horor na hasičském táboře

(Kuki , 29. 4. 2016 8:50)

Omlouvám se a le neodeslala se celá zpráva

Hmm.....

(Rebecca , 27. 2. 2016 14:03)

1.gratuluju tomu kdo to cely precetl
2.celymu pribehu neverim
3.jinak ti verim neco podobniho se stalo sestre a nechce bydlet v dome a nechce bydlet sama

strašidelný hřbitov

(sardinka, 11. 12. 2011 14:49)

Šla jsem z večírku. Šla jsem přes hřbitov. Byl zavřený.
Tak jsem přelezla stěnu. Jdu a jdu. Najednou se přede mnou objeví baba. Nemá oko, páchne sírou a má půl metrové nehty a řiká mi: "pojď, pojď krasotinko! Pojď si s námi hrát!!"povídá. Přicházejí další baby a házejí si se mnou jak s míčem. Najednou bije 5 hodin ráno."Všichni do hrobů." Když jsem to všem vyprávěla, nikdo mi nevěřil. Věřte mi, mohla jsem se strachy počůrat!!!!!!!!















odpovet

(Barbora, 20. 4. 2012 20:04)

to urcite,myslela jsem ze je to pravdive, ale kdyz se uvedla posledni veta pochopila jsem ze to pravda neni !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!raci to vickrat nedelej lepsi je pravdive nebo lepsi a napinavejsi jako treba Kaja a Terka na hrbitove nebo Misa a Andy slin do strasidelneho domu!!!!!!

Re: strašidelný hřbitov

(katka, 22. 4. 2012 16:32)

no jasně to ti tak verim hahaha hihihi huhuhu xD

Re: strašidelný hřbitov

(ruska, 14. 6. 2013 18:57)

Věřím Ti, ale všechno v tom nemusí být pravda. Zažila jsem něco podobnýho, ale v živym snu.

Re: strašidelný hřbitov

(Maroskok, 6. 11. 2015 18:00)

Tenhle přibieh vúbec není pravdivi

hej

(eliska, 23. 9. 2015 16:39)

Vy kreteni

HEJ

(E, 23. 9. 2015 16:30)

NECHTE ME JO VY MATE TAKY VSICHNI DEBILNI PRIBEHY VY KRETENI PREJ CHODBA NEBO DOTYKY PICOVINY JANO MOZNA TE TEN CERNEJ CHLAP CHTEL OJET KATO NEVALEJ SE

POMOC

(michal, 23. 9. 2015 16:25)

NAPISTE JI AT MIÍ NENADAVA PROSIMN JE TO KRAVA

TY MNE NECH

(eliska, 23. 9. 2015 16:23)

TO ROVNOU MUZU NAPSAT ZE ME VENKU NAPADL PES A URCITE TOÍ BYL DUCH PROTOZE ME NAPADL DEBILE

HEJ

(michal, 23. 9. 2015 16:21)

hej nechme ty si pako skus si neco napsat ty

duch

(michal, 23. 9. 2015 16:17)

byl jsem na prazdninach u tetya kdye semj spal tak mne zalechtal nekdo a kdy z sem se probudil vydel sem neco letajiciho a byl to urcite duch a kdyz sem to vsem rekla tak mi nikdo neveril ale byl to urcite duch me babicky

Re: duch

(eliska , 23. 9. 2015 16:18)

to je dost trapny michale ani stam nenapsal nic napinaveho a treba to byl sen ty pako

chodba

(jana, 23. 9. 2015 16:04)

jednou jsem byla sama doma protoze rodice odjeli nekam uz si nepamatu ji kam bylo to davno.a byla jsem s kamoskou u mne. kdyz se uz stmivalo takm sem sla ji vyprovodit a pak sem se vratila domu.kdyz sem sla po schodech tak jakoby sem vydela nejake stiny v chodbe, rekla sem si ze se mi to a si zdalo a vyndala jsem klice a neslo mi odemknout a najednou sem citila jakoby mi nekdo zalechtalm po zadech a najednou zashla chodba ja se tak lekla a zacala jsem machat rukama a zase se rozsvitilo a kdyz se otocila byla tam cerna postava a zacala po mne sapat vtom sem otevrela dvere (furt sem to skousela)a zamkla sem se, pqak sem zaviolala rodicum at rychle prijedou a kdyz sem jim to vypravela tak mi neverily ale opravdu se to stalo...

Doteky

(Káťa , 29. 6. 2015 0:03)

Byla jsem po operaci a většinu mého času jsem trávila v posteli . Už večer když jsem usínala jsem měla zvláštní pocit, cítila jsem přítomnost někoho jiného.Druhý den ráno , to už svítalo jsem cítila jakoby někdo na me sahal přes peřinu, nevím jestly to byl sen ale cítila jsem doteky .....tak živé to bylo ......samozdřejme jsem začala křičet ale nikde nikdo . Přítel me ujišťoval ze to byl jen sen ...sen ale tak živéj

Můj zoufalý pokus o příběh...

(Siamka, 3. 11. 2014 18:55)

Byl teplý letní večer. Šla jsem na WC. Máme ještě kadibudku a normalni WC bylo pokazené. Na kadiboudě je okno do humna. Je rozbité a jen přikryté závěsem. Byla jsem na té kadiboudě a nějak foukl vítr. Závěs se roztáhl a já slyšela, jako by mě někdo volal. Bylo už šero ale říkala jsem si, že to ještě stihnu, tak jsem tedy vyrazila. Vyskočila jsem z okna (cca metr vysokého) a rozbéhla se. Zdálo se, že mé jméno volal někdo z rezavého traktoru, který patřil mému dědečkovi. Zastavila jsem a rozhlédla se. Na tom místě jsem fakt nechtěla být! Bylo to místo, kde zemřel můj bratranec. Můj milovaný bratranec Adam. Děda do něj tím traktorem omylem najel před čtyřmi lety. Ještě ten den dědeček spáchal sebevraždu. Nemohl unést zodpovědnost za Adamovu smrt. Byla jsem tak ponořená do myšlenenek, že jsem si ani nevšimla, že už je téměř tma a s každým okamžikem hlas co mne volá sílí. Chtěla jsem utéct ale upoutal mě jakýsi pohyb pod traktorem. Nemihla jsem si pomoct, vydala jsem se to prozkoumat. Šla jsem pomalými váhavými kroky k sílícímu hlasu. Nahnula jsem se pod kapotu a! Zaječím a chci utéct, ale nejde to! Nohy jakoby byly přikované k zemi. Nezbývá mi než zůstat. Už se úplně setmělo a já tam stála jak přimrazená, zírající na hnijící tělo...svého bratrance! Nechápu jak to že tam je když se nehoda stala tak dávno, ale v tu chvíli jsem o tom nepřemÿšlela. Oči bratránka se protočily a ústa otevřela. Chraplavým hlasem pronesl: Týno, jsi to ty? Já byla příliš vyděšená abych odpověděla. Adan pokračoval: Miluji tě jako vlastní sestru a dlužím ti vysvětlení...musíme rychle, než se ze mne stanw krvelačné monstrum. Měla jsem slzy na krajíčku ale strachy jsem se bála byť ceknout. Začal mi vyprávět o prokletí, kdyZ v tom ze sebe setřásl traktor. Vypadal ještě hůř než před tím. A byl svalnatý jak kulturista. Začal se po mě sápat, popadl mou ruku a začal do ní vyrývat složitý vzor, neuvěřitelně rychle. Vzpamatovala jsem se a začala jsem utíkat. Cesta se zdála delší než byla ale konečně jsem byla u konce. Proskočila jsem oknem a zabouchla Adamovi dveře před nosem. Pak mne ale popadla zvláštní lítost. Můj milovaný Adam! Rozběhla jsem se do kuchyně a popadl nůž. Zvedla jsem nůž v touze být s ním. Bylo to tak zvlàštní....nebyl to ani můj kluk ani nic jiného, jen bratranec milovaný nadevše....už jsem ani sekundu nepřemýšlela. Neochvějně jsem nůž namíila mezi prsa, trochu na levo. TEĎ BUDEME NAVŽDY SPOLU!!!

Zrůda

(ruska, 13. 6. 2013 20:24)

Jednoho večera jsem se s mýma dvouma kamarádkama a ségrou procházela po městě. Bylo fajn, ale holky se vedle mě třásly strachem. Byla už tma a všude bylo ticho. Já se ke všem otočila: Ježiš, to nejste schopný jít na procházku? Jsme už velký holky a je teprve půl devátý. Žádnej strach. Ani jedna nechtěla ukázat, že se bojí a proto nám sestra navrhla, že půjdeme do lesa. Ale podle toho jak se tvářila chtěla jenom na okraj. Tak jsme zmenily smer a vyrazily k lesu. Šli jsme kolem osamelého pole. Najednou se moje kámoška zastavila a všichni do ní nabouraly. Co je to tam?, zeptala se moje druhá kamarádka a ukazovala na něco černého. Vyráželo to podivný zvuky a...a bylo to živý. Trochu jsme se přiblížily a byly od toho jen asi deset metrů.
Byla to silueta nějaké osoby, která klečela na poli a strašlivě vrčela a oddechovala. Asi dostala záchvat, nebo co. Došli jsme k ní a zjistily, že je to nějakej chlap. Pane?, zeptala jsem se. Jste vpožádku? On neodpověděl. Ehm...Haló?, zkusila to kámoška. Postava štrašlivě zavrčela a rejpla rukou do trávy. Dostaly jsme strach a couvaly. Potom se otočily a chtěly odejít. Najednou mě chlap popadl za ruku a stiskl ji strašnou silou. Hrklo ve mně. Pomóc!, řvala jsem. Do háje, pomóc! Chlap mi ostrými echty udělal na ruce rejhu a začalo to pálit. Ségra popadla větev a pořádně ho praštila do hlavy a potom do zad. To ho omráčilo a my mu viděly do obličeje. Byl celý bílý, měl oranžové oči a ostré zuby. Okamžitě jsme utekly. Kámoška se zastavila vyfotila ho na mobilu a nechaly ho tam ležet. Byla tu zrůda, kterou jsme zdřejmě neměly vidět a proto nás chtěla zabít. Příběh je vymyšlený.

Hororový tábor

(Maky, 22. 7. 2012 15:28)

Nejdřív chci jejn říct že tento příběh je smyšlený.Jednou sem byla na táboře a měli sme bojovku.Šla jsem s jednou holkou.Když jsme měli jít vyrazili jsme a po chvilce jsme nevěděli kam jít,protože nějakej blb sfouknul svíčky(měli jsme jít po svíčkách).Tak jsem propašovala baterku,i když byla zakázaná a posvítila jsem na nejbližší strom.Najednou jsem uslyšela kámošky řev.Tak sem se na ní podívala a zeptala se jí co jí je.Ona s otevřenou pusou civěla na strom a ukazovala na něj.Tak sem se na něj podívala a ztuhla jsem na místě.Na tom stromě byl oběšenej chlap.Ani nevim jak,ale dostali jsme se zpátky do tábora a řekli jsme to vedoucím.Když jsme se tam s vedoucími vrátili žádný oběšenec už tam nebyl.