Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Třináctá dýka

9. 3. 2007
 

Stála jsem před zrcadlem, ale místo toho abych dělala to, co většinou holky v mém věku dělají s velkou
pečlivostí, nevěnovala jsem šminkům rozloženým okolo téměř žádnou pozornost. Ani to nešlo, ruce se mi
třásly, částečně chladem, protože jsem nechala otevřené okno a dnešní noc byla zvláště studená, a z části
taky strachy. Neměla jsem přistupovat na tu stupidní sázku. Jenže jsem tu nová. Přistěhovali jsme se sotva
před týdnem a opravdu si přeji jakýmkoli způsobem zapadnout do místní party. Vlastně bych za to dala cokoli.
Když člověk v dnešní době není v partě, je sám a já nechci být sama. Proto jsem taky přistoupila na tu hloupou
sázku. Pro mě je to spíš takový test. Musím jít dnes v noci na místní zříceninu a tam přečkat do rána. Ruiny
stojí daleko od města, no spíš by se to dalo nazývat vesnicí. Teď mě čeká nejméně hodinová cesta temným,
osamělým lesem a potom několik hodin do úsvitu strávených nepohodlně na nádvoří, nebo spíš tam kde kdysi
nádvoří bylo.

Otočila jsem se k zrcadlu zády a upřela svůj pohled z okna. Prostě jen stojím a hledím do té nekonečné temnoty.
Ten nepřítomný pohled mi vydržel několik minut, než mě z něj vytrhl štěkot psů. Vlastně to znělo spíš jako vlčí
vytí, ale blbost. Kde by se uprostřed Jeseníků vzali vlci. Ale pochybnosti uvnitř mojí hlavy stále zůstávají.

Měla bych se nějak pojistit. Jenže v tomhle nejsem zrovna zběhlá a nic spásného mě nenapadá. Pepřový sprej
jsem nikdy nepotřebovala a pochybuji že bych ho uměla správně použít.

To co mě ale napadlo bylo kapku…no vlastně hodně šílené. Vešla jsem do obyváku a rozsvítila. Po zemi se
povalovali ještě nevybalené krabice. Na jedné z nich bylo napsáno "otec". Otevřela jsem ji a pod haldou odborných
knih a různých nesmyslů jsem nahmatala sametovou krabici. Vytáhla jsem ji ven a otevřela. Člověk by čekal
ledacos, možná pistoli, ale rozhodně ne zdobenou dýku s vykládanou rukojetí v koženém pouzdře. Nikdy
nepochopím, co mě napadlo připevnit si ji k opasku.

A co, že sní neumím zacházet, kdyby něco zamávám s ní dotyčnému před obličejem a bude. Nikdo se
nemusí dozvědět že jsem s ničím takovým dřív do styku nepřišla, pomyslela jsem si a už s celkem klidnou
myslí a zvýšeným sebevědomím jsem zamkla a vydala se na cestu k ruinám. V batohu jsem měla baterku,
mobil a spacák a na opasku mě hřejivě tížila otcova dýka.

Vzhledem k tomu že jsem toho moc neviděla, natož abych věděla kam šlapu se cesta protáhla skoro na
dvě hodiny. Ne že by mi vadilo, že tam budu muset strávit míň času, ale zvuky lesa ve mně zrovna jistotu
nevyvolávaly.

Když už jsem se blížila ke zřícenině, zarazilo mě světlo které odtud vycházelo. Asi si tam parta dělá oheň
a čekají na mě. Vlastně se mi celkem ulevilo, že tam nebudu muset být sama, a že zkouška byla vlastně v tom
, jestli budu mít dost odvahy přijít. Mrkla jsem na svoje hodinky, ještě že mi mamka koupila ty podsvícené
jinak bych asi těžko v té tmě rozeznávala kolik je. Ale takhle jsem si byla úplně jistá, blížila se půlnoc. Hodina
duchů a démonů říká se, ale já nejsem ze staré školy abych věřila na takové blbosti jako jsou strašidla nebo
nemrtví.

Čím blíž jsem byla tomu ohni, tím divnější jsem měla pocit. Nikde kolem ani noha. Všude mrtvolné ticho,
přestaly i zvuky nočního lesa, které mě provázely celou cestu sem. Oheň byl v pozůstatcích severní věže.
Došla jsem tam a pořádně se rozhlédla. nikde nikdo. Jen uprostřed pobořené místnosti stálo něco jako kulatý
kamenný stůl, spíš to připomínalo nějaký hloupý oltář, které se dají vidět v těch uhozených filmech.

"Lidi kde jste kdo?" zeptala jsem se už celkem vystrašeným hlasem. Přece jenom ta atmosféra by
zapůsobila na každého.

Pomalu jsem přistoupila blíž k tomu pomyslnému oltáři a jedna věc mě opravdu zarazila. Po jeho obvodu
do něj byly v pravidelných intervalech vraženy dýky, vlastně jich bylo dvanáct a ještě divnější bylo že se
nepřehlédnutelně podobaly té, co mě tížila za opaskem.Všimla jsem si taky, že jedna chybí, protože jeden
rozestup byl dvojnásobně velký. Tohle už bylo zatraceně divný a začínalo to smrdět. Otočila jsem se na
podpadku a chtěla vzít roha, jenže něco se zvrtlo. Za mnou stály nějací divní týpci v ještě divnějším oblečení.
Vypadalo to jako mnišské kutny, ale byly rudé a kápě jim sahala hluboko do obličeje. Teď už jsem byla
vážně vystrašená. Jak se mi mohli dostat za záda aniž bych je vůbec neslyšela?

Že by to byli kluci z party a chtěli si ze mě blbě vystřelit? "Kluci neblbněte, vážně z vás jde strach." řekla
jsem jim a oni nic. Jen se pomalu kolem mě rozestupovali až utvořili kruh. Tohle se mi vůbec nelíbilo.
Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe a hledala kde tesař nechal díru. Chtěla jsem pryč a to hodně rychle.

" No je jestli je tohle nějaký váš stupidní vtip, tak já odcházím!" oznámila jsem jim a rozhodla se projít
přímo k východu. jenže ti dva které jsem míjela mě zastavili. Chytili mě za ruce a otočili zpět k oltáři.
To už jsem začala opravdu panikařit. Chtěla jsem se vytrhnout a utíkat pryč co by mi jen síly stačili.
Jenže oni měli pořádnou sílu. Jako by mi ruce svíraly svěráky. Moje snaha vtrhnout se byla marná.
tak jsem začala i křičet. Řvala jsem jak o život. A začala jsem mít dojem že mi o něj vážně jde.

Dovlekli mě zpět k oltáři. A jak jsem sebou škubala, trhala a snažila se zařvat co nejvíc jeden z nich
mě udeřil pěstí do spánku. Neomdlela jsem, jen jsem najednou měla pocit že je mi všechno úplně jedno
, nemohla jsem se sama hýbat, přemýšlet. Prostě jako když někoho udeříte do spánku, ale neomráčíte
ho, jen ho otupíte.

Cítila jsem jak mě položili na oltář. Nepromluvili mezi sebou jediného slova. Nebo jsem aspoň nic
neslyšela.

Nevím kde se tam vzaly, ale najednou mi ruce i nohy spoutávaly okovy. už jsem se jakž takž
vzpamatovávala a tak jsem začala znovu křičet a snažila jsem se uvolnit. Nic nepomáhalo. Byla jsem
sama uprostřed lesů s partou nějakých poblbanců, kteří mě přivázali do středu oltáře obklopeného
dýkami. Chyběla jim jen jedna a ty byla u mého pasu. Však si ji taky vzali, opět beze slova a umístili
ji do posledního otvoru v desce "stolu".

Ježíši Kriste oni mě snad chtějí obětovat nějakému úchylnému božstvu uvědomila jsem si. Řvát víc
jsem už nemohla. Pomalu ale jistě mě opouštěly hlasivky a od marné snahy vyprostit se z řetězů
jsem měla zápěstí a kotníky sedřené do krve.

Od nedaleko plápolajícího honě zažehli louče. Mohla jsem je v klidu spočítat když je umisťovali kolem
oltáře na němž jsem ležela já. Bylo jich třináct. Třináct loučí, třináct postav. S tou mojí i třináct dýk.
A během pár minut i první vteřiny třináctého dne tohoto měsíce, uvědomila jsem si.Byla jsem
vystrašená jako nikdy. Třásla jsem se a polykala vzlyky.

Znovu vytvořili kruh. "Prosím pusťte mě. Prosím. " snažila jsem se, ale marně nikdo z nich mě
zřejmě ani nevnímal.

Jeden promluvil: "Duchu noci přijmi naši obět. Ona ti dá sílu znovu povstat. Po třinácti tisíci lety
na počátku třináctého dne, tvá oběť vykrvácí třinácti ranami učiněnými třinácti posvátnými
dýkami, v rukou třinácti tvých nejvěrnějších. Povstaň a vlož svou sílu do tvých oddaných.
Vysvoboď se její krví. Nasyť se a přijmi své děti…"

Jestli jsem byla před chvílí hysterická tak teď už se to ani nedá popsat. Poslední jiskřička naděje,
že by to pořád mohl být vtip sice už zmizela dávno, ale teď mi začalo pořádně docházet, co chtějí
udělat.

Pane bože já nechci umřít, prosím tě ještě ne. Modlila jsem se, ale bylo mi to k ničemu. A to už
první služebník vytáhl dýku z oltáře. Slyšela jsem jen její svist. Přes slzy jsem už neviděla. Možná
to bylo lepší, možná horší. Ale to už mi přišpendlil zápěstí ke kamennému oltáři. Řvala jsem bolestí.
Cítila jsem jak krvácím.A tak to šlo dál a dál. Ruka, nohy, břicho…pomalu jsem přestávala řvát…
jen jsem chrčela, topila se ve vlastních slzách. Devátá, desátá, jedenáctá rána… Měla jsem pocit,
že mi z břicha vytékají vnitřnosti. už jen tupá bolest. Ale pořád jsem byla při vědomí Proč sakra
neomdlím. Ať už je konec. Bože prosím tě skonči to. Tak hrozná bolest… Krev, ten odporný
pach krve. Její potoky mi stékají po rukou, nohou, břichu. Pod mými zády tvoří jezero. Jezero, kam
odtéká můj život. Šílená bolest, já už jsem šílená…

Dvanáctá rána proniká mým tělem. Už nemůžu křičet, nemůžu se modlit, nemůžu nic. Proboha
ať už to skončí. Nenávidím pach krve, její teplo které mne objímá, nenávidím sebe. Nenávidím
společnost kam jsem chtěla zapadnout a kvůli které umírám tak mladá, tak sama a při takové
bolesti. Třináctá rána. Rána spásy, smrti, ukončení všeho. Rána do srdce…rána třináctou dýkou.
Otcovou dýkou… dýkou, která mě měla ochránit …


Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

OOOOUUUU

(Fanynka Samary Morgan a hororů, 25. 5. 2013 8:59)

Oooouuu chudina!!!! Je to skvělý příběh...málem sem se rozbrečela!!

Hustý

(Klára, 3. 5. 2012 18:11)

Super příběh,
škoda že ta holka neomdlela. Kdyby omdlela, tak by nic necítila.
Ale stejně se divim že neomdlela když ji praštil do spánku.

to si prectete

(haha, 1. 2. 2012 15:23)

hej lidi to je snad jasny ze se to fakt nestalo. ale aspon ocente tu snahu ze to nekdo vubec vymyslel, vzdyt to je svelej pribeh. a krasne se to cte myslim ze se na dtim aspon na chvilku clovek zamysli. komentujte si az sami neco napisete. jako zkuste si vymyslet takovejhle dlouhej prbeh to neni nic lehkyho.a jestli si myslite ze to vazne nekdo psal a pritom umiral, tak jste fakt pitomci !!!! rikejte si co chcete ale me se to proste libi :-D

:D

(Gabča a Oksi, 25. 12. 2010 23:46)

A to jí tam nekdo probodává a přitom píše příběh a pri tý 13bodnutí dopisuje posledni pismo a stihne to odeslat a pak chcipne..

a nebylo té holce 13 let?

(xoxo, 24. 7. 2010 20:30)

...

(Daneira, 10. 6. 2007 10:52)

Tak ale když se netrefí přesně do žaludku tak to vydrží

vojj

(:DD:, 9. 6. 2007 22:32)

jezis lidi mate dobry napad ale kdyz ji vytekli streva a kdo vi co jak to muze vypravet???a do toho nemate predstavu kdyz vas nekdo zabiji malo kdo by vydrzel uz jen tu prvni ranu ktera sla do bricha ono aby clovek umrel nemusi mit propichli srdce

Pokráčko

(Iwi, 5. 6. 2007 19:43)

A najednou sem uslyšela,jak přichází moje parta,do které jsem chtěla zapadnout.Bylo jich třináct.právě byla třináctá hodina a ty co mě chtěli zabít najednou z ničeho nic zmizeli.Parta zavolala záchranku,ale nemohli se dovolat,nikdo to totiž nebral.............

Pokráčko

(Iwi, 5. 6. 2007 19:43)

A najednou sem uslyšela,jak přichází moje parta,do které jsem chtěla zapadnout.Bylo jich třináct.právě byla třináctá hodina a ty co mě chtěli zabít najednou z ničeho nic zmizeli.Parta zavolala záchranku,ale nemohli se dovolat,nikdo to totiž nebral.............